10 let jsem pracovala s dětmi a s dospělými klienty s neurologickými a ortopedickými problémy v klasickém zdravotnictví jako fyzioterapeut. Vždy jsem velmi ráda experimentovala a pátrala po tom, jak opravdu uzdravit druhého člověka. Když jsem došla do bodu obrovské frustrace z neúspěchu, pochopila jsem, že první, koho musím vyléčit, jsem já sama. A že stejně tak i ostatní se mohou začít léčit tak, že přijmou zodpovědnost za to, v jakém jsou stavu, jak se cítí nebo necítí. Toto uvědomění přišlo právě při dýchaní.
Poté jsem prošla několik náročných let, kdy jsme se s malými dětmi odstěhovali do Itálie. Manžel i děti mi zrcadlili mé skryté emoce a já cítila, jak se s tím neumím vyrovnat. Nějak toho bylo moc. Stála jsem na místě a nevěděla, co s tím, neuměla jsem vyjít ze situace, která pro mě byla hodně frustrující. Pak to přišlo – máte 2 měsíce života. Byl to šok. A já tomu nevěřila. Věděla jsem, že se děje v těle něco „špatně“, protože mě hodně bolela kyčel a přestávala jsem chodit. Ale rakovina, já? Připustit si fakt, že umírám, pro mě byla „práce“ na 6 měsíců. Dny plné dosud nežitých emocí, uvědomění si, přijímání, hledání a frustrací. Dojít do okamžiku totálního přijetí bylo jako dojít do oázy klidu, kde už nejsou žádné otázky, jen čisté bytí. Od toho okamžiku se vše vyjasnilo. Najednou mne něco vedlo a já jen tušila, že vše je v pořádku tak, jak je. Vjela do mně obrovská síla to nevzdat.
A pak se stal zázrak. Přišel ke mne doktor, kterému jsem důvěřovala. Byl upřimný a já věděla, že on ví. Ještě ten den, co jsme se potkali, mi řekl, že není na co čekat, řekl – umíráte. Dnes vám můžu dát léčbu, kterou buď váš organismus vydrží nebo nevydrží. Tohle rozhodnutí pro mne bylo nejtěžší ze všech. Podepsat souhlas s chemoterapií, o které jsem byla celý život přesvědčená, že ji NIKDY nepodstoupím…
Když mi kapala kapačka a já usínala, měla jsem jedinou myšlenku. Pokud je tady pro mne ještě nějaký úkol, něco, čím bych mohla prospět druhým – sice nevím absolutně čím a jak- prosím, ať tu zůstanu. V noci jsem se probudila s horečkou. Co se to děje? Aha, to je ten moment. Vzpomněla jsem si, že mám být vědomá. Tady a teď. Co se děje v těle? Bolest, peklo, zmatek. Co dál tu je? Najednou jsem si všimla, že dýchám. Přišlo to samo. Vědomý nádech. Byl tak… tak lahodný, osvěžující. Vědomý výdech-uvolnění. Jejej, já zapomněla, že ještě můžu dýchat! A když dýchám, tak přece nemůžu umřít, jsem v těle, žiju! Sláva. Ohromná radost a nadšení přišlo. Hurá! No jo, ale co když usnu… tak jsem začala dýchat. Vědomý nádech…výdech… Až jsem z toho usnula .-)… a pak se kupodivu probrala. Bylo to nádherné. Taková vděčnost, že tu ještě jsem, v tomhle těle a dýchám… Druhý den jsem řekla doktorovi, že léčba zabrala a že bolesti jsou o trošku menší.
Děkuji za odvahu, pane doktore Pytlíku!
Děkuji za odvahu, Martino!
A tak jsem ucítila, že dech je síla a život. A jdu cestou dechu…